fundamental.cz

Existuje něco víc?

18.5.2017

Asi to znáte. Snad každý z nás má nějakou tu známou, která vede řeči typu, že je něco mezi nebem a zemí. Například, že si něco moc přála a ono se jí to splnilo, což vysvětluje třeba tím, že to vesmír zařídil. Ze svého okolí znám maminku, která věří tomu, že její zhruba 5ti letý syn je vyjímečný (tzv. indigové děti nebo snad dokonce diamantové - to je asi vyšší liga). Byla ochotna si zaplatit za to, že jakási pofiderní "odbornice" její dítě "vyšetří" a potvrdí tuto vyjímečnost, aby maminka mohla být pyšná. V takových případech nezbývá, než se chápavě pousmát a raději nekomentovat neb o takových postojích nelze rozumně diskutovat. Nechť nás celým článkem provází myšlenka, že pokud lze nějakou věc, událost nebo pojetí světa popsat a vysvětlit racionálně, tak není třeba se uchylovat k hloupým blábolům.

Co mají společného náboženská víra, horoskopy, věštění nebo pověrčivost? Jednoznačně je to uchopení světa emocionální (vývojově starší) částí mozku namísto tou racionální. Přemýšlel jsem nad tím, proč například lidé dodržují takový na první pohled nesmyslný rituál, jako že aby nějakou věc nezakřikli, tak to "zaklepou na dřevo" (nebo zuby či jiný objekt). A došel jsem k závěru, že princip vzniku takového rituálu může být takovýto: děti to vidí u svých rodičů nebo jiných autorit, a když si položí otázku, proč ti moudří dospělí dělají tak zjevně nesmyslnou věc, tak dojdou k závěru, že na tom nutně musí něco být, protože jinak by přeci takovou blbost nedělali.

Osud nebo svobodná vůle?

Zajímavou věcí je otázka svobodné vůle. Myslím si, že na tom, jestli je vše předurčeno nebo naopak existuje svobodná vůle, vůbec nezáleží. A to z toho důvodu, že tyto dvě varianty jsou od sebe neodlišitelné. Jestliže se podívám do své minulosti, vidím události, které proběhly v nějaké posloupnosti a při tom mám dojem, že jsem měl vliv na to, jak se některé z těchto událostí staly nebo že jsem měl možnost udělat jiné rozhodnutí a vydat se tak do budoucnosti po jiné cestě. Na druhou stranu, pokud se na mou historii podívá někdo objektivně a nezaujatě, uvidí prostě sled událostí, které se staly a nemá smysl uvažovat o tom, jestli se mohly stát jinak nebo ne. Nesejde na tom. Výsledek je identický - jedna jediná osobní historie.

Na naší domácí scéně je zajímavou postavou herec Jaroslav Dušek. Někteří z nás ho znají především z filmů, někteří z nás též shlédli některé z jeho četných vystoupení, z nichž asi nejznámější je představení Čtyři dohody vystavěné na základě stejnojmenné knihy D.M.Ruize. J. Dušek v prezentaci svého pohledu na svět často sahá k pojmům jako je energie, vibrace a další instrumenty používané nejrůznějšími ezo-blby. Nebudu se vyjadřovat ke všem jeho alternativním názorům, kterých je nepřeberné množství. Zastavím se jen u jediného, který se týká jeho improvizačních schopností. On tvrdí, že improvizaci netvoří, ale odkudsi přijímá. Jako by říkal: "to není moje zásluha, jen sděluji to, co přijímám". Je snad zřejmé, že pro to, aby člověk byl schopen improvizovat na jevišti, herci stačí mít bystrý mozek a nadání, čehož se J. Duškovi nepochybně v hojné míře dostává. Vysvětlení pomocí čerpání informací z nekonečného rezervoáru vědění prostupujícího celý vesmír je naprosto zbytečné. Nemám nic proti panu Duškovi, naopak některé jeho myšlenky se mi líbí a jako herce ho mám rád.

Náhoda

V životě člověka může občas promluvit náhoda, kterou člověk na základě svých zkušeností vyhodnotí jako zvláštní. Tyto zážitky mohou nabývat celkem zajímavých podob, ostatně sám jeden takový zážitek mám. Takhle jednou si v klidu obědvám sám doma a při tom přemítám o všem možném. A mimo jiné se mi vybavila část nějaké konverzace a napadl mě jakýsi dodatečný argument, který jsem v ní mohl použít. Jednalo se o to, že klávesám na počítačové klávesnici lze v podstatě přiřadit libovolný znak, který se po jejím stisku zobrazí na monitoru. A v myšlenkách jsem si představil písmeno A na klávesnici, jak by mělo například přiřazeno symbol srdce. Fajn, proč ne. Myslel jsem na další věci, mezitím dojedl a usedl k počítači, abych se podíval na zprávy na internetu. K mému překvapení byl součástí jednoho článku obrázek, kde na zdi bylo nasprejováno - co byste řekli - písmeno A a srdce. Inu napadlo mě - dobrá náhoda. A jelikož jsem celkem přemýšlivý, uvažoval jsem o tom, jaké by pro tohle mohlo být jiné vysvětlení, než čirá náhoda. A dostal jsem se k myšlence z říše sci-fi, že kdyby čas běžel obráceně a já nejprve viděl ten obrázek s Áčkem a srdcem, a až následně obědval, pak by nebylo nic divného na tom, že mě napadla ta blbina s klávesnicí a písmenem A nahrazeným srdcem. Bezva, jenže to není vše. Potom jsem si sedl k TV a chvíli sledoval nějaký film. Po chvíli se ve filmu objevila scéna, ve které události běžely zpětně v čase (lidé chodili pozpátku, předměty padaly vzhůru, a podobně). Tak i takové zajímavé náhody se mohou vyskytnout. Mimochodem toto je, si myslím, přesně případ toho, co C.G.Jung popisoval jako synchronicitu. Nicméně není důvod považovat takové zážitky za něco jiného než sice bizarní leč jen náhodu. K tématu velmi doporučuji - dle mého názoru - vynikající knihu Život je jen náhoda (Leonard Mlodinow, Slovart, 2009).

Antropický princip a evoluce

Přemýšlivé lidi neustále fascinuje fakt, že jsou všechny podstatné parametry - přírodní konstatnty - nastaveny tak, že umožňují život a dokonce i existenci inteligentních bytostí - tedy nás. A nejen to, dokonce Země se pohybuje na takové oběžné dráze okolo Slunce, že zde panují příznivé podmínky pro život - není to zázrak a veliká záhada? Na obě otázky se dá snadno odpovědět ne. A tuto odpověď podporuje tzv. antropický princip, který prostě konstatuje, že kdyby takové podmínky ve vesmíru (a na Zemi) neexistovaly, pak bychom tu nebyli ani my. Této verzi se říká slabý antropický princip (jiné varianty jsou pro mě nezajímavé, protože jsou výrazně spekulativního charakteru). Myšlenka slabého antropického principu se dá aplikovat i na jiné případy. Například dává odpověď na otázky typu - nacházíme se v nějak vyjímečném období historie (ať už lidstva nebo vesmíru).

Na Zemi vznikly organismy, jejichž podstatným rysem byla schopnost reprodukce. Pak je pochopitelné, že za platnosti principu evoluce a přírodního výběru dnes pozorujeme takový stav, jaký pozorujeme. Jsou tu organismy, mezi nimiž vyniká člověk zejména svou schopností významně ovlivňovat své okolí. Toho žádný jiný organismus není schopen - delfín může být sebevíce inteligentní, ale svými ploutvemi toho ve vodním prostředí, kde je v podstatě uvězněn, mnoho nedokáže.

Co z toho ...?

On už sám úděl inteligentního člověka je vcelku nesnadný - žijeme na obrovském balvanu, který si to sviští obrovskou prázdnotou chladného vesmíru. Nění potřeba si ho ještě komplikovat pouštěním si nesmyslů do svého života. Svůj osobní pohled na svět lidí a přírody bych popsal následovně. Jsem bytost, která vnímá svět pomocí známých smyslů, má dojem své jedinečnosti a má pocit svobodné vůle. Existuje jakési hřiště, kterému říkáme vesmír, z něhož část můžeme pozorovat - tomu říkáme viditelný vesmír. Proč nebo jak přesně vesmír vznikl není podstatné, nicméně teorie velkého třesku a teorie mnoha vesmírů mě plně uspokojuje. Ve vesmíru vznikla sluneční soustava se Zemí, na které se objevil život. Postupným vývojem vznikl člověk, jehož rozumové schopnosti jsou produktem činnosti mozku. Člověk se rodí s jakousi základní sadou instrukcí a postupným vyhodnocováním příchozích vjemů z periferních smyslů a využitím paměti si dospívající mozek utváří a upravuje svůj vnitřní model vnějšího světa. Rovnost duše = mozek považuju za správnou. Jestli jsou vnější vjemy, které přichází do mozku skutečné nebo simulované, není podstatné, na prožívané "skutečnosti" to nic nemění.